Druhy Homeopatik

Než se ponoříme do specifických druhů homeopatik, je nezbytné pochopit základní principy, na kterých je celá homeopatie postavena. Zakladatelem tohoto léčebného systému byl německý lékař Samuel Hahnemann, který na konci 18. století formuloval revoluční myšlenky o podstatě nemoci a způsobech její léčby. Dva hlavní pilíře homeopatie jsou princip podobnosti a princip infinitezimálního ředění.

Princip Podobnosti: „Similia Similibus Curentur“ – Podobné se léčí podobným

Základním kamenem homeopatie je latinské rčení „Similia Similibus Curentur„, které v překladu znamená „Podobné se léčí podobným“. Tento princip spočívá v myšlence, že látka, která u zdravého člověka vyvolává určité symptomy, může v malých, ředěných dávkách léčit podobné symptomy u nemocného jedince. Hahnemann tento princip objevil při experimentování s chininem, látkou používanou k léčbě malárie. Všiml si, že po požití chininu se u něj objevily symptomy podobné malárii, a to ho vedlo k úvaze, že by podobná látka mohla malárii léčit. Tento objev se stal základem pro systematické testování různých látek na zdravých dobrovolnících, tzv. „provingy“, během nichž byly pečlivě zaznamenávány všechny vyvolané symptomy. Tyto symptomy pak sloužily jako vodítko pro použití dané látky při léčbě nemocných s podobnými projevy.

Princip Infinitezimálního Ředění: Síla v Minimálním Množství

Druhým klíčovým principem homeopatie je takzvané infinitezimální ředění, neboli postupné ředění výchozí látky s následným dynamizováním (protřepáváním) roztoku. Tento proces je pro homeopatii charakteristický a často vyvolává diskuse ve vědecké komunitě. Hahnemann zjistil, že i velmi malá množství léků mohou být účinná, a dokonce že opakovaným ředěním a protřepáváním se účinnost látky zdánlivě zvyšuje a zároveň se minimalizuje riziko toxických vedlejších účinků. Běžné stupnice ředění zahrnují decimální ředění (D nebo X, kde se jedna část výchozí látky ředí devíti částmi rozpouštědla) a centezimální ředění (C nebo CH, kde se jedna část výchozí látky ředí devadesáti devíti částmi rozpouštědla). Tato ředění se mohou opakovat mnohokrát, například D3, D6, D12 nebo C3, C6, C30, přičemž vyšší čísla značí vyšší stupeň ředění. V některých případech se používají i ještě vyšší ředění, jako například LM potence (padesátitisícinásobné ředění). Přesný mechanismus účinku takto vysoce ředěných roztoků zůstává předmětem vědeckého zkoumání, ale zastánci homeopatie věří, že proces ředění a dynamizace uvolňuje energetickou esenci původní látky, která pak stimuluje samoléčebné schopnosti organismu.

Klasifikace Homeopatik Podle Původu: Rostlinná, Živočišná, Minerální a Další Zdroje

Homeopatika lze klasifikovat podle různých kritérií, přičemž jedním z nejdůležitějších je původ výchozí látky. Existuje široká škála přírodních zdrojů, ze kterých se homeopatické léky připravují. Mezi hlavní kategorie patří homeopatika rostlinného původu, homeopatika živočišného původu, homeopatika minerálního původu a další specifické kategorie.

Homeopatika Rostlinného Původu (Fytoterapeutika Homeopaticky Zpracovaná)

Homeopatika rostlinného původu tvoří významnou část homeopatického lékopisu. Využívají se celé rostliny, jejich části (kořeny, stonky, listy, květy, plody, semena) nebo různé rostlinné extrakty a šťávy. Tyto látky jsou pečlivě zkoumány během provingů, aby se zjistily specifické symptomy, které vyvolávají, a následně se používají k léčbě pacientů s podobnými potížemi. Příklady běžně používaných rostlinných homeopatik zahrnují:

• Arnica montana (Prha arnika): Známá pro své účinky při poraněních, pohmožděninách, svalových bolestech a otocích.
• Belladonna (Rulík zlomocný): Používá se při horečce, zánětech, silných bolestech hlavy a suchých sliznicích.
• Chamomilla (Heřmánek pravý): Vhodný pro podrážděnost, koliky, bolesti zubů u dětí a nespavost.
• Nux vomica (Strychníkovník obecný): Indikovaný při trávicích potížích, podrážděnosti, kocovině a symptomech spojených se sedavým způsobem života.
• Pulsatilla pratensis (Koniklec luční): Často se používá u žen s proměnlivými náladami, plačtivostí a gynekologickými problémy.
• Rhus toxicodendron (Ruj jedovatá): Pomáhá při revmatických bolestech zhoršujících se v klidu a zlepšujících se pohybem, a také při kožních vyrážkách.
• Bryonia alba (Kyčelnice bílá): Vhodná při suchých zánětech, bolestech zhoršujících se pohybem a kašli.
• Calendula officinalis (Měsíček lékařský): Používá se lokálně i vnitřně pro hojení ran, záněty kůže a sliznic.
• Hypericum perforatum (Třezalka tečkovaná): Známá svými účinky při nervových bolestech, poraněních nervů a depresích.
• Ignatia amara (Hořká fazole sv. Ignáce): Používá se při emocionálních šocích, smutku a hysterických projevech.

Tato je jen malá ukázka z rozsáhlého množství rostlinných homeopatik, které se v homeopatické praxi využívají. Každá rostlina má svůj specifický „obraz“ symptomů, který homeopat pečlivě zvažuje při výběru nejvhodnějšího léku pro daného pacienta.

Homeopatika Živočišného Původu (Zootherapeutika)

Homeopatika živočišného původu se připravují z celých živočichů, jejich částí, sekretů nebo toxinů. Podobně jako u rostlinných léků, i zde se provádějí provingy, aby se zjistily charakteristické symptomy. Některá běžně používaná živočišná homeopatika zahrnují:

• Apis mellifica (Včela medonosná): Používá se při otocích, bodnutí hmyzem, alergických reakcích a zánětech s pálivou bolestí.
• Cantharis vesicatoria (Puchýřník lékařský): Indikovaný při zánětech močových cest s pálivou bolestí a častým nucením na močení.
• Lachesis muta (Křovinář němý): Často se používá u žen v menopauze, při pocitu dušení, žárlivosti a levostranných potížích.
• Sepia officinalis (Sépie obecná): Vhodná pro vyčerpané ženy s hormonálními problémy, podrážděností a averzí k sexu.

Tarentula hispanica (Sklípkan španělský): Používá se při neklidu, hyperaktivitě, tanečních pohybech a srdečních potížích.
Carbo animalis (Živočišné uhlí): Indikovaný při pocitu chladu, špatném krevním oběhu a vyčerpání.
Ambra grisea (Ambra): Používá se při nervozitě, plachosti a trávicích potížích spojených s emocemi.
Lac caninum (Psí mléko): Vhodné pro pocit opuštěnosti, žárlivost a bolesti v krku.

Živočišná homeopatika často souvisejí s instinkty, emocemi a charakteristickými rysy daného živočicha, což se odráží i v symptomech, na které se používají.

Homeopatika Minerálního Původu (Minerální Léky)

Homeopatika minerálního původu se připravují z různých prvků, sloučenin a solí, které se nacházejí v zemské kůře. Tyto látky hrají klíčovou roli v mnoha biologických procesech a jejich homeopatické použití je založeno na symptomech, které vyvolávají v provingu. Některá běžně používaná minerální homeopatika zahrnují:

• Calcium carbonicum (Uhličitan vápenatý): Indikovaný pro pomalu rostoucí děti, lidi s nadváhou, únavou a úzkostmi.
• Natrum muriaticum (Chlorid sodný – kuchyňská sůl): Používá se při bolestech hlavy, zadržování vody, smutku a touze po slaném.
• Silicea (Oxid křemičitý): Vhodná pro lidi s jemnou konstitucí, nedostatkem sebevědomí, opakujícími se infekcemi a pomalým hojením ran.

Phosphorus (Fosfor): Používá se při krvácivosti, žízni na studenou vodu, strachu a přátelské povaze.
Sulphur (Síra): Indikovaný pro horkokrevné lidi s kožními problémy, svěděním a filozofií.
Arsenicum album (Oxid arzenitý): Používá se při úzkosti, neklidu, trávicích potížích a zhoršení v noci.
Ferrum metallicum (Železo): Vhodné pro anémii, slabost a občasné zčervenání obličeje.
Magnesium phosphoricum (Fosforečnan hořečnatý): Používá se při křečích, menstruačních bolestech a neuralgiích zlepšujících se teplem.

Minerální homeopatika často souvisejí se strukturou, stabilitou a základními fyziologickými procesy v těle.

Další Zdroje Homeopatik: Nosody, Sarkody, Imponderabilia a Autopatie

Kromě rostlinných, živočišných a minerálních zdrojů existují i další specifické kategorie homeopatik:

• Nosody: Připravují se z patologických produktů, jako jsou například bakteriální kultury, virové preparáty, tkáně nemocných orgánů nebo sekrety. Používají se často při chronických onemocněních a k posílení imunitního systému. Příklady zahrnují Tuberculinum (z tuberkulinu), Medorrhinum (z gonokokového výtoku) a Psorinum (z psoriatických šupin).
• Sarkody: Připravují se ze zdravých tkání a orgánů živočichů nebo z lidských sekretů a hormonů. Používají se k podpoře funkce odpovídajících orgánů nebo systémů. Příkladem je Thyroidinum (ze štítné žlázy).


Imponderabilia: Jedná se o homeopatika připravená z nemateriálních zdrojů, jako je například magnetismus (Magnetis poli ambo), rentgenové záření (X-ray) nebo sluneční světlo (Sol). Jejich příprava zahrnuje speciální postupy, které zachycují „informaci“ z těchto zdrojů.

Autopatie: Jedná se o specifický směr v homeopatii, který využívá vlastní tělesné substance pacienta (například krev, moč, sliny) homeopaticky zpracované k léčbě jeho vlastních potíží.

Tyto speciální kategorie homeopatik rozšiřují terapeutické možnosti homeopatie a umožňují cílenou léčbu i v komplexních případech.

Klasifikace Homeopatik Podle Způsobu Aplikace a Formy: Globule, Kapky, Masti a Injekce

Homeopatika jsou k dispozici v různých formách, které umožňují různé způsoby aplikace. Volba formy závisí na preferencích pacienta, povaze onemocnění a doporučení homeopata. Mezi nejběžnější formy home